Vynálezce

Loni na podzim jsem do půdy „zasela“ (spíše rozhodila) semínka měsíčku. Letos čekám, zda z nich vyroste rostlinka, jejíž okvětní lístky si pak budu moci využívat v různých bylinkářských receptech.

     Seděla jsem dnes na zahradě a dívala se do míst, kam jsem semínka dala. Jaro je tady, všechno nádherně kvete, příroda se probouzí a krásně zelená. Přemýšlím, jak asi to semínko bude vědět, kdy je čas vylézt? Jak pozná, že jsou pro jeho klíčení připraveny ty nejlepší podmínky? Vždyť je to jen semínko. ...

Vezměte si takového hodináře. Vezme pár koleček, dá je šikovně dohromady, připojí pérka, ciferník, ručičky a má tu hodiny. Naprogramuje každou část hodin tak, aby dělala to co má. Kolečka, ani pérka nemají mozek, aby věděly, že se teď zrovna mají otáčet a přesně takovouto rychlostí a tímhle směrem. To hodinář, chytrý člověk je zaúkoloval. A i přesto, že se díváme a obdivujeme krásu hodin, nikdy nezapomínáme, kdo za nimi stojí. I malé dítě ví, že ty kolečka sama neví, co mají dělat, vždyť jsou to jen kolečka. ... A všimněte si, čím znalejší a dokonalejší hodinář, tím krásnější a dokonalejší práce!

Avšak když jde na přírodu a jiné naše každodenní zázraky, nedíváme se na to stejně. Buď za tím nevidíme nic, nebo nad tím ani nepřemýšlíme, nebo pouze řekneme, to „matka příroda“. Kdo je ale tou „matkou přírody“? Jestli existuje, jak ví, co má kdy dělat. Kdo stojí za ní? Nebo to má být nějaká ta hodná víla babička, která snad i někdy může zapomenout jaro vzbudit?

Proč, když hovoříme o lidských vynálezech nemáme problém uznat vynálezce. Ale když vidíme kolem sebe něco, co zjevně nebylo stvořeno lidmi, máme obavy, vzpíráme se myšlence, že za tím může něco, nebo někdo ještě být?

Proč má člověk strach otevřít se neznámu a uznat svou nedokonalost a závislost? Proč si myslí, že je silný a soběstačný, když jedno malé, skoro neviditelné stvoření může způsobit jeho smrt? Když se mu může cokoliv stát, co sám neovlivní a může to absolutně změnit jeho život? Proč je člověk tak naivní, zaslepený a dobrovolně omezený?

Kdekoliv, kam se podíváme, nalezneme Vynálezce, kterému svou úctu a dík za to, co vynalezl, nebudeme nikdy moci plně vyjádřit.

Vzpomeňte si, co jste dnes měli k obědu. Možná brambory a kuře. Odkud byly ty brambory? Asi z obchodu. Jak se tam dostaly? Dovezli je z nějaké farmy. Jak se dostaly k nim? Vypěstovali je. Z čeho? Snad z něčeho, co sami stvořili? Ne! Z toho, co již bylo pro ně přichystáno.

Vše co nás obklopuje je darem našeho Stvořitele a Stvořitele všeho, co se tu nachází a co nás obklopuje. Nemám pravdu? Nebo jste snad to triko co máte na sobě vyrobili od základů, z ničeho?

My, lidé, pouze používáme již nám přichystané dary. Nejsme schopni vytvořit něco z ničeho. Pouze přetváříme, kombinujeme, budujeme, vynalézáme, ale to vše již má základ, ať je to již ropa, dřevo, semínko nebo voda. Využijme také daru myšlení a rozumu, použijme je pro to, k čemu byly stvořeni. A k čemu vlastně byly stvořeni. Kdo jiný by nám to mohl říct, než sám Vynálezce?

..., aby lidé o jeho znameních přemýšleli a aby si je rozmyslem nadaní připomínali. 38:29 Korán

-------------    ----------------   -------------   --------------

... A komu byla dána moudrost, tomu bylo dáno velké dobro, avšak pouze ti, kdož nadáni jsou rozumem, si to připomenou. 2:269 Korán