Ptáte se, co tak vzácného jsem od Boha dostala? Co to jen může být? Mé tělo. Ano, mé tělo je tím vzácným darem od Boha, které jsem dostala v opatrování.
Nevyrostla jsem a nebyla jsem vychovávána v úctě ke svému tělu. Společnost mi neukázala, že mé tělo je něco zvláštního, něco speciálního, něco jen pro mě. Ukázala mi, že mé tělo je předmět a pokud jej správně použiji, můžu získat co chci. Ukázala mi, že mé tělo je něco, co bych měla hrdě vystavovat a nechat okupovat ať již jen pohledy. Že nemá žádnou hodnotu. Je to pouhý kus masa a kostí. Není to nic, čeho bych si měla vážit, nebo spíše naopak, že jeho hodnota stoupá s tím, co si dokáže vydělat.
Úctu a hodnotu mého těla mi až ukázal Bůh. Jeho učení mi až ukázalo pravou hodnotu mého daru. Poznání Boha mi ukázalo jinou cestu. Cestu, kde je naše tělo považováno za drahou perlu hodnou ochrany a střežení. Úcta, péče a starost o mé tělo je součástí mého uctívání a toto je jeden z důvodů, proč jej zahaluji. Proč nestojím o pozornost nevítaných, zvědavých pohledů. Mé tělo je mým drahokamem a pouze jednomu člověku v mém životě dovoluji přístup k němu.
I můj obličej je součástí mého těla. A proto jsem se jednoho dne, plného nepříjemných a okupujících pohledů, rozhodla jej zahalit. Ačkoliv je rouška často vnímána jako něco omezujícího, lítostného, škaredého a ponižujícícho, žádný z těchto pocitů jsem nezažila. Jediný pocit, který mi tento kousek látky zahalující obličej dal, byla svoboda a kontrola. Pociťovala jsem kontrolu a moc nad tím, kdo jej smí či nesmí vidět. Osvobozující pocit lehkosti se jen těžko popisuje. Neztratila jsem svou osobnost, nebyla jsem ženou bez tváře a identity, naopak jsem se cítila mocněji a vzácněji. Cítila jsem se blíže Stvořiteli a tento pocit se nedá ničím vyvážit.
Žádné komentáře:
Okomentovat