Bylo to několik let zpět. Ramadán byl tehdá ještě v zimě, takže jsme půst přerušovali kolem 4té hodiny, chvála Bohu. Byla jsem čerstvou muslimkou a myšlenka na to, že nebudu moci jíst ani pít mi naháněla strach. V tu dobu jsem ještě chodila na kurzy francouzštiny, nosila všude svého syna, který bez mé náruče nemohl být a v tu dobu byla na své počáteční cestě i jeho budoucí sestřička.*
Vzhledem k tomu, že v tu dobu člověk ještě tak pevnou víru neměl a vše to spíše bral jako zkoušku, rozhodla jsem se i já, že to tedy zkusím a pokud nebudu moct, že toho prostě nechám. Měla jsem obavy, že to nezvládnu, protože pokud nemám svůj příděl cukru, celé tělo se mi začne třást a jsem na okraji kolapsu.
Přišel onen očekávaný den. Před ranní modlitbou jsem se najedla, napila a poděkovala Bohu za toto požehnání. Později ráno jsem se vydala do školy a po cestě mi už začalo kručet v břiše. Přehlušila jsem to myšlenkou na zbytek dne a učení, které jsem měla ještě před sebou. Ve třídě bylo několik muslimek, které se taky postily, takže jsem se alespoň necítíla divně, když si jiné dámy vytáhly svačiny. Vůně jídla mi nikdy moc nedělala a kávu jsem v té době taky nepila, takže tanec vůní z různých kuchyní a nápojů ve mě nijak extra velkou touhu jíst nevzbudil.
Škola končila kolem 12cté. Půl dne ukončila s úspěchem. Hurá! Autobus nás dopravil domů a po nějaké době již začaly přípravy na večerní jídlo. Bylo to trochu složité, jako vlastně vše, pokud musíte mít v náruči malého okupanta. Ale alespoň tak člověk neměl čas myslet na sebe, kručící žaludek, sucho v ústech, popraskané rty a malé puchýřky, které se mi vyskytly na jazyku. Což jak jsem zjistila, byly naprosto normalní přiznaky někoho, kdo se ještě nepostil.
Pomalu přicházel večer a s tím i nádhedny pocit "zvládla jsem to!" V době modlitby jsme přerušili půst, pomodli jsme se a usedli k prostřenému stolu. Jaká úleva, hrdost a štěstí. Zvládla jsem něco, co jsem si myslela, že nikdy nebudu schopná dosáhnout. Stejně tak jsem i přistupovala k následujícím dnům. Pěkně pomalu a den za dnem. První týden byl tězký, druhý týden trochu lepší, třetí dlouhý a čtvrtý neskutečně dlouhý. Ale chvála Bohu, zvládla jsem celý měsíc.
Dnes jsem si půst zamilovala natolik, že se s radostí postím i během roku. Není to už tak složité. Tělo si zvyklo a už nemám potřebu si jít na chvíli lehnout a zaspat pár hodin jako na začátku a nebo večerní bolesti hlavy. Dokonce i když přijde doba přerušení půstu, kolikrát ani nemám hlad. Půst přeruším, ale s jídlem čekám ještě pár hodin, než budu mít trochu klidu. Půst je krásná věc a jak řekl Mohamed, mír a požehnání Boží s ním, je milodarem těla.
Pro vás, které letos také čeká první ramadán, pár rad. Vynechejte kávu, nebo ji omezte na minimum. Pijte hodně vody jednak před začátkem půstu, ale i po přerušení půstu. A když na vás přijde hlad, myslete na důvody proč se postíte a ne na kručící žaludek. Také dobrou věcí je se zaměstnat. No a v neposlední řadě se obrattě na Boha s prosbou o ulehčení půstu.
Požehnaný ramadán vám všem a ulehčení půstu.
* Těhotné a kojící ženy mají vyjímku a pokud se necítí, postit se nemusí. Učenci se pak ale rozlišují v tom, jakým způsobem si musí svůj půst nahradit, dle důvodu nepostění. Zda si své dny jen nahradí, zda si je nahradí společně s nakrmením chudého člověka za každý den, kdy se nepostila a nebo zda si své dny nahrazovat nemusí, stačí když nakrmí chudého. viz fiqh-us-sunnah
Žádné komentáře:
Okomentovat