Na niqáb jsou všeobecně tři pohledy. Nelze tvrdit, že je jeden jediný z nich ten správný, protože to záleží na tom, jak se na to člověk dívá. Podklady, které mají všechny tři názory, mohou pro některé mít silnější zdroje a věrohodnost než jiné. Názory se dělí do tří jednoduchých skupin: povinné, doporučené a není to nutností. Není zde žádný názor, který by říkal, že je zakázaný, součástí tradice nebo kultury.
Já osobně se ztotožňuji s názorem doporučený.
Malý úvod k niqábu a jeho volbě. V zemích, kde na niqáb není pohlíženo jako nutnost, je to volba ženy. A i dnes tam, kde to dříve bývalo součástí země a její kultury, procento žen nosící niqáb není 100%.
Pojďme však zpět k našim sousedům do Francie, kde máme klasický příklad toho, jak se opětovně chlapi rozhodli diktovat žene, co si může nebo nemůže zahalit. Připomínám, že muslimce její druh a styl oblečení nediktoval nikdy žádný muž, ale je to Boží rozhodnutí.
Jeden z důvodů, který velmi často zní z úst těch, kteří jsou pro zákaz niqábu je svoboda. Avšak pozastavme se, lze hovořit o osvobození někoho, kdo si jistou situaci nebo v našem případě oblečení, vybral svobodně?
Paradoxně tito vládní představitelé ustanovili, že muži nutí své manželky zahalit si obličej a oni proto uzákonili, že si naopak NESMÍ zahalit obličej a to ani přesto, že tak chce učinit.
Další častý argument je, že žena ztratí tvář a identitu. Musím se pousmát, protože tohle by neřekl nikdo, kdo niqáb opravdu nosil. Nenosím niqáb, ale bylo tu období, kdy jsem ho měla a rozhodně nemohu říct, že bych přišla o identitu nebo tvář. Niqáb mě osvobodil a posílil mě pocitem, že jsem to JÁ, kdo má situaci pod kontrolou. Měla jsem jakousi moc nad výběrem lidí, kteří mě uvidí. Nemusela jsem být manekýnou ve výloze, na kterou se dívá kdokoliv a kdykoliv. Tenhle pocit vám nedá nic. Je to něco jedinečného, co vám umožní pouze tento druh zahalení.
Ano, je pravda, že když jsem se poprvé setkala se zahalenou sestrou, měla jsem divný pocit. Ne, protože jsem uvažovala jak se ony cítí, ale protože jsem si nebyla jistá jak se na mě dívají a jak se vůbec mám cítit já. Oči prozradí jen málo. Toto bylo ale první letmé setkání. A když se na to člověk dívá zpět ... co je mi po tom, že nevím, co si anonymní kolemjdoucí o mě myslí? Proč, z nějakého úchylného majetnického důvodu, si myslíme, že musíme nutně vědět, a máme absolutně právo vědět, jak vypadají naši spolucestující v tramvaji, spolunakupující v obchoďáku, nebo spoluužívající si klid v parku?
Podruhé jsem měla příležitost sedět ve skupince, kde jedna ze sester nosila niqáb. A tentokráte jsem zjistila, že výraz obličeje není vůbec důležitý. Soustředila jsem se na její hlas a na slova, která vyslovovala. Možná nevhodné přirovnání, ale pokud člověk ztratí zrak a oslepne, jiné jeho smysly jako například sluch, mu nahradí zrak. Stejně tak se člověk naučil komunikovat se zahalenou tváří.
Niqáb není problém bezpečnosti, protože bych si dovolila tvrdit, že všechny niqábí sestry jsou ochotny v daných situacích ochotny prokázat svou identitu.
Francie se svým zákazem nošení niqábu na veřejnosti překročila hranici, kterou se demokracie pyšní. A tou je svoboda vyznání.
Niqáb je součástí naší víry a ti, kteří ho považují za povinný se odkazují na verše Koránu. Verše Koránu, které nařizují manželkám Muhammada, se zahalit. Reference se vztahuje na věřící ženy (doplněno tradicemi z tohoto období) a která praktikující muslimka vymění vzor nějaké herečky nebo zpěvačky za třeba velikou učeňkyni Áišu?
Zakázat niqáb je jako zakázat papeži jeho šat, nebo jeptiškám jejich zahalení, nebo třeba manželkám praktikujících židů jejich paruky.
Pokud náhodou by někdo přišel se zákazem nudismu, pak musím zdůraznit, že nudismus není náboženství, ale maximálně styl života. Bavíme se zde o svobodě náboženského vyznání.
Vývoj situace ve Francii i v Evropě sleduji snad od samého začátku a musím říct, že zatím se ozývali pouze ti, kteří jsou proti islámu jako takovému a nebo ze stran muslimů ti, kteří nepraktikují nebo to jsou ex-muslimové. U antiislámistů to ani nestojí za zmínku.
A co se týče těch muslimů? Je jednoduché najít odpověď proč asi. Ani ta nepraktikující sestra o sobě nechce slyšet, že je nepraktikující, protože přece ona má víru v srdci a není třeba ji mít "na hlavě." V tomto však ale věřím, že se shodnu se všemi věřícími všech náboženstvích - vnější projev je odrazem toho, co má člověk v srdci. Pokud má člověk Boha v srdci, pak nemůže nenávidět něco, co On sám nařídil.
Malá rada těm muslimkám, které mají s niqábem problém. Ať chcete nebo ne, je to součástí islámu. Existuje několik hadíthu i tafsírů, které tento druh oblékání podpoří. Pokud vy osobně to nejste schopna nosit, nikdo vás do toho nenutí, ale přece taky nebude nadávat a odsuzovat někoho, kdo se rozhodl pomodlit se před povinnou modlitbou dhuhru hned čtyři dobrovolné modlitby!?!
Niqáb není nebezpečím pro naši společnost, daleko nebezpečnější jsou naše netolerující názory a nucení ostatních kolem nás sdílet stejné hodnoty a pohledy na to, jak by měl člověk žít život.
A toto platí i pro muslimy, kteří často zapomínají, že tu nejsou proto, aby někoho konvertovali a ponižovali něčí styl života nebo víru, protože vedení, přichází pouze od Boha a my tu jsme jen proto, abychom předali to, co jsme uviděli.
Žádné komentáře:
Okomentovat