Jak se Češka zahalila...

Bylo nebylo...

Asi v tu samou dobu, kdy má víra vstoupila hluboko do srdce jsem začala toužit po tom kusu látky, který v dnešní době vyvolává tolik nedorozumění, strachu a odporu. Z Koránu (24: 31) jsem věděla, že hidžáb (zahalení) je mou povinností, ikdyž pocit, který jsem měla, když jsem na něj pomyslela, s povinností neměl až tak mnoho společného. Hidžáb dostal pro mě jiný smysl než pouhé splnění povinnosti. Byl to krok kupředu, krok k osvobození, krok k Bohu.

Mou touhu a lásku k němu jsem nechala chvíli zrát bez toho, abych své pocity zmínila mé drahé polovičce. Až poté, co mi Bůh dodal dostatek sebevědomí a odvahy jsem své přání nosit hidžáb vyjevila. Bohužel k mému udivu se mé přání nesetkalo s nadšením a podporou. Byli jsme v situaci, kdy ačkoliv můj manžel proti hidžábu nic nemá, nemyslel si, že je to ten pravý okamžik. Smlouvala jsem s ním nejméně dva měsíce, možná i déle. Žádala jsem jej neustále, vytrvale. Nic nezabíralo. Poprvé, poprvé v životě mé srdce opravdu bolelo, trpělo natolik, že jsem byla schopna tuto bolest fyzicky vnímat. Člověk, si řekne, jak je možné, že kus látky může mít takovou moc? Pravda je, hidžáb pro mě není pouhý kus látky, je to důkaz mé lasky k Bohu, je to sblížení se s Ním.

Stalo se, že po měsících jsem už více bolesti nesnesla. Jednoho krásného únorového dne jsem si jej vzala ven. Kupodivu, jakékoliv obavy, která nově zahalená muslimka má, byly naprosto neopodstatněné. Nic se nezměnilo. Nikdo na mě nepokřikoval, nikdo nebyl hrubý, jako bych ani zahalení neměla. Tahle zkušenost velmi pomohla mému manželovi překonat obavy a 10. března 2002 jsem se už nadobro zahalila. Od té doby chodím zahalená stále.

Ze začátku měl člověk divný pocit, protože na šátek není zvyklý a jelikož jsem byla nováčkem, ani jsem si nevybrala vhodný materiál. Ale, chvála Bohu, dnes už fyzicky svůj šátek ani nevnímám. Stal se mou součástí, stal se součástí toho, kdo jsem. Definuje nejen můj vzhled, ale také kdo jsem. Mohu hrdě říct, že svůj hidžáb miluji a nikdy, za žádných okolností bych se jej nevzdala. Bez něj se cítím o něco ochuzena, cítím, že mi něco schází ... Bez něj už to ani nejsem já.
A co k šátku nosím? Občas je to tradiční od hlavy k patě jeden kus látky, jindy je to abája (jakoby volné arabské šaty), jindy to může být jen sukně s halenkou a v neposledním případě to mohou být volné kalhoty. Občas mám i kompletní zahalení kromě očí, ale o tom snad někdy přístě...
...
V dnešní době je zahalení velmi žhavé téma. Nacházíme jak nemuslimy, tak i muslimy, kteří se staví proti zahalení. Dokonce i mnoho muslimů v ČR by rádo 'modernizovalo' jeho vzhled. Nikdo nemůže popírat, že v některých zemích ženy nenosí hidžáb dobrovolně. Jde to vidět jakmile opustí svou zem. Ale nikdo nemůže popřít, že jsou nás tisíce a tisíce, které jsou na své zahalení pyšné. Lidé, kterým hidžáb vadí natolik, že budou doslova bojovat za jeho odklad nebo modernizaci můžeme dle mého rozdělit na dvě kategorie - feministky a muže kovertity.

Obě kategorie naproto odmítají skutečnost, že je zde veliká většina žen, které o jejich snahu vůbec nestojí. Jsou spokojené se svým zahalením a nepotřebují nic měnit. Velmi těžko budete hledat českou muslimku, která byla do zahalení donucena. Sestry, které si jej vzaly a nosí jej, možná mohou být stydlivé, trochu nesvé, vzhledem k tomu, že se obávají reakcí okolí, ale žádná z nich ho nemá z donucení. Ta, která jej z nějakého důvodu nechce si jej prostě nedá.

Prosba všem anti-hidžabistům --- prosím nechte nás být! Pochopte, že jsme se zahalily dobrovolně, byla to naše volba, naše rozhodnutí. Přijměte fakt, že ne všichni musí sdílet vaše názory na svobodu. To co je pro jednoho dobré, ještě neznamená, že musí vyhovovat všem. Nelíbí se vám, že jsou některé ženy nuceny chodit zahalené? Vyhledejte je, odjeďte za nimi, pohovořte si s nimi, ale přestaňte už s vaší propagací 'svobody' tam, kde je to naprosto zbytečné a spíše pobořující. My jsme nalezly naši svobodu právě v zahalení!